Jitka Kronychová

Před třemi roky jsem se o programu The 1.1 Diet dozvěděla od své kamarádky, která již v programu byla 3 měsíce. Rozhodla jsem se změnit svůj život a program vyzkoušet. Během několika měsíců se mi podařilo dát dolů přebytečná kila. Byla jsem nadšená a mé okolí nechápalo, jak se měním. Ke štěstí mi chybělo už jen vytoužené miminko. Cesta za ním byla trnitá, plná doktorů a hormonů, ale úspěšná. Jakmile jsem přestala kojit, věděla jsem, že se musím vrátit opět do kondičky, aby měl syn krásnou maminku a mohla jsem s ním dovádět na zahradě. Volba byla jistá... Zavolala jsem úžasné poradkyni Renatce a vrhla se po hlavě znovu do programu. Potřebuju mít nad sebou takzvaný bič a bez pomoci poradkyně bych takového výsledku nikdy nedosáhla... Nyní je v programu i můj přítel, je sice na začátku, ale jsem moc ráda, že se můžeme vzájemně podporovat. Lidem, kteří váhají, bych vzkázala ať nejsou skeptičtí a program The 1:1 Diet rozhodně vyzkouší. Rozhodně to stojí za to, jsem jedna z těch, které jsou tím důkazem... Je super znovu nakupovat menší konfekční velikost, cítit se dobře a hlavně udělat něco pro své zdraví, které máme jen jedno. Přeji všem odvahu, skvělého poradce jako mám já a úžasné výsledky.

Martina Hájková

Jmenuji se Martina, je mi 32 let a mám 2 syny. Řekla bych, že s váhou mám problém od mala. Občas mám v hlavě vzpomínku, jak jsem na prázdniny před 1. třídou u babičky, sedím v křesle, koukám na televizi a babička mi nosí jídlo, které samozřejmě jím, protože jinak by babička byla smutná. Pak si pamatuju, že si pro mě mamka po nějaké době přijela a zhrozila se, že mě babička vykrmila. Myslím, že se u mě v té době zasadilo semínko nějakého emočního přejídání. Musím ještě říct, že moje mamka i babička, držely celý život diety, babička měla několikrát Herbalife a mamka dělila jídlo na „kytičky a zvířátka“. Ale z mého pohledu s váhou neměly zas až takový problém. Celou školu, jsem si přišla jako to nejtlustější dítě ve třídě. Doma mi taky moc nepomáhali, mamka se mě snažila v jídle hlídat, když jsem si chtěla něčeho přidat, tak mi řekla, že už jsem snědla dost, že mi to musí stačit, no, ale já se pak potají dojídala, nebo jsem šla k babičce, kde bylo vždycky jídla dost a babička mi ho s radostí dopřávala. Jednou u nás byla návštěva a grilovali jsme, mohlo mi být tak 12, mamka mě zase peskovala ohledně jídla a teta jí říká: „Vždyť jí nech, ona z toho vyroste.“… Nicméně, když se ohlédnu a podívám zpětně na fotky, zase tak špatně jsem na tom nebyla, myslím, že problém je, že rodiče nás k pohybu nebo zdravé stravě moc nevedli, pamatuju si, že jsme se párkrát byli projet na kole, nebo, že jsme šli na procházku, ale aktivně nás ke sportu nikdo nevedl. Možná okolo mých 15 let, začala moje mamka cvičit doma aerobic a mě moc bavilo cvičit s ní, ale to netrvalo dlouho. Taky měli doma stále narážky na mojí váhu, Řeči typu: “Podívej se na sebe, jak vypadáš, takhle tě nikdo nebude chtít.“, nebo „Podívej se, jak ti zase narostl zadek, za chvilku se nevejdeš do futer.“ mi na sebevědomí moc nepřidávali, přitom když se kouknu na fotky okolo 15-18 let, tak jsem opravdu, tak hrozně nevypadala. Ještě musím říct, že jim to nijak nevyčítám, ani je za to neviním, být rodičem je těžké a člověk si to v tu chvíli nejspíš úplně neuvědomuje.

Bylo mi 19 let, když jsem poprvé stoupla na váhu a váha ukázala 108 kg, jenže problém se vyřešil sám, diagnostikovali mi mononukleózu a já musela držet přísnou jaterní dietu, takže jsem zhubla asi na 95 kg a když to šlo začala jsem k tomu zase cvičit podle videí na internetu. Potom jsem našla práci, a od rodičů se odstěhovala, a tam bohužel začal kolotoč nějakého emočního přejídání, pracovala jsem jako grafik v redakci magazínu pro stomatology, takže jsem měla navíc sedavou práci, můj pohyb byla jen cesta do práce a zpět a doma jsem navíc zajídala stresy z práce. Když jsem se ve 23 letech vdávala, moje váha ukazovala 117 kg, bylo to v létě roku 2015 a v tom samém roce, jen na podzim jsem se poprvé setkala s Renčou jako poradkyní, tenkrát mě k ní přivedla kolegyně z práce, která hubla s Cambridge. Renča mě zvážila a já měla 122 kg, nabídla mi, jestli chci hubnout jídlem a nebo zkusit produkty Cambridge. Já zvolila jídlo, takže mi doporučila stravovat se LowCarb a začít se hýbat. Nejdřív jsem jen změnila stravu a cvičila jsem doma podle videí, občas jsem před prací chodila na ranní plavání. Další rok na jaře jsem začala chodit, úplně jsem si chůzi a turistiku zamilovala. A shodila jsem 25 kg. Váhu se mi dařilo dodržovat a byla jsem celkem spokojená, ušla jsem i trasu dlouhou 50 km. Ke své poradkyni jsem pak přestala chodit, protože teď už to přece zvládnu sama, jak já se v té době mýlila…V roce 2018 jsme s mužem přišli o miminko a já začala znovu zajídat stres, takže šla váha o něco nahoru, věděla jsem, že musím začít zase něco dělat, další rok jsem si pořídila psa a začala s ním zase chodit, začala jsem znovu dodržoval LowCarb, který mi neuvěřitelně vyhovoval a hltala jsem o té stravě každý článek, knihu nebo video a váha zase klesla okolo 95 kg.

V roce 2020 jsem potkala nového partnera a s ním se mi podařilo otěhotnět. Bohužel jsem díky svému emočnímu jedení začala raketově přibírat, byl to stres z rozvodu, strach o miminko, protože už jsem o jedno přišla, a ke konci nedostatek pohybu. Při každé kontrole u gynekoložky jsem měla neuvěřitelný stres z toho, že váha pořád stoupá, moje paní doktorka mě uklidňovala, že se nic neděje, ale mě to ubíjelo. Když jsem šla rodit, moje váha ukazovala přes 150 kg, a porodní asistentky mi to daly tenkrát pořádně sežrat. Spousta lidí mi říkalo, že když budu kojit, tak to půjde samo, ale to se nestalo… Váha šla po porodu dolů, ale zasekla se na 142 kilech. Asi 8 měsíců po porodu jsem začala znovu hubnout, díky jídelníčku se mi podařilo se zhubnout na 136 kg, jenže potom jsem zjistila, že jsem znovu těhotná. A váha zase letěla nahoru, k tomu se přidal problém jménem těhotenská cukrovka, měla jsem o něco vyšší glykémie na lačno, poslední část těhotenství jsem tedy dodržovala nízkosacharidovou stravu, ale váha stejně stoupla na 153 kg nejspíš i proto, že mě po chůzi opravdu hodně bolelo břicho a do toho jsem měla ostruhu na patě, takže chůze byla utrpení. 5 měsíců po druhém porodu jsem měla 147 kg a začala jsem na sobě zase makat. Počítala jsem si každé sousto v kalorických tabulkách, začala jsem chodit na procházky s kočárkem a posilovat doma s činkami. Podařilo se mi dostat na 127 kg, ale nakonec mě zapisování do kalorických tabulek spíše stresovalo a ani jsem to pořádně nedodržovala, přes léto jsem se i přestala hýbat, ztratila jsem motivaci…

A letos v lednu jsem narazila opět na mojí výživovou poradkyni Renču, zvala lidi do své motivační skupiny na Facebooku a já si řekla, to je super nápad, tam se přidám. Poté jsem napsala Renče o konzultaci s tím, že bych se chtěla chodit jen vážit, jenže moje váha byla 2 měsíce víceméně stejná, takže jsem se nakonec rozhodla, že vstoupím do programu The 1:1 Diet od Kroku 3. Váha šla opravdu krásně dolů, začala jsem opravdu aktivně chodit na procházky a začala jsem chodit cvičit i k Renče na TRX. A když mi Renča po několika týdnech nabídla, jestli se nechci přidat a být poradkyní, neváhala jsem ani na chvilku. Asi tou největší motivací, proč tohle všechno dělám jsou moje děti, chci jim jít dobrým příkladem, chci je vést ke sportu, dělat s nimi společné aktivity a hlavně chci, aby měli doma maminku, která bude šťastná a zdravá a ne někoho, kdo se utápí ve špatných náladách, celý den sedí na gauči, kouká na seriály a zajídá emoce. Chci, aby měli maminku, která s nimi půjde na různé atrakce a bude s nimi dělat různé aktivity, protože už se nebude bát, že se někam nevejde, nebo překročí nosnost…

Další motivací jsou pro mě svatební šaty, když jsem se poprvé vdávala, nemohla jsem si vybírat, v mojí velikosti měli jen jedny šaty. Chtěla bych si pořídit šaty, které se mi budou opravdu líbit a ne šaty, které na mě „zbydou“, protože mám velké číslo… A jelikož opravdu miluji chůzi, další můj takový cíl, je ujít znovu 50 km. Je pravda, že hubnutí začíná v hlavě. Ve chvíli, kdy si to člověk dokáže správně přecvaknout má skoro vyhráno. Program mi hodně pomohl v tom ujasnit si, co jíst, líbí se mi, že se krok po kroku člověk vrátí k „normálnímu“ stravování. Jídlo je chutné a snadné na přípravu. Emoční přejídání mi do toho bohužel občas hodí vidle, ale už teď vím, že jsem na správné cestě a snažím se na sobě pracovat každý den. Program The 1:1 Diet opravdu mění životy, alespoň mě se život změnil o 180°, přála bych to zažít každému, kdo třeba váhá, jestli je to pro něj ta správná cesta. Neváhejte a jděte do toho! Martina